Zároveň však, protože se o sobě domnívám, že jsem vysoce tolerantní a objektivní typ, nezbylo než si své potměšilé domněnky ověřit či vyvrátit. Přistupovala jsem k obsahu zcela nezaujatě, jako když berete do rukou nezáživná skripta a minimálně je musíte přečíst, když už ne přímo nastudovat. Překvapilo mě, jak to šlo hladce, jak jsem se na další větu, stránku, kapitolu těšila, že jsem byla schopná zapomenout na svůj věk a postavení a jako pubertální školačka rozevírat knihu všude, kde bylo aspoň trochu světla na čtení, a to vleže, vsedě, při chůzi v ulicích či obchodních domech. 
Hltala jsem každé písmeno knihy (pro mě jakoby z kategorie poznání osobnosti) jako divá, jako šílená, jako smyslu pro okolní realitu v tu chvíli zcela zbavená. Ocitla jsem se uprostřed příběhu o totální nadvládě a podřízenosti pro trochu toho sexuálního napětí. Taková prachsprostá masturbace jednoho druhým s totální absencí lásky.
A najednou jsem ji tam cítila, bylo jí všude mezi řádky dost a dost, v podobě, v jaké ji ten který člověk je schopen vnímat. Konečně, proč ne, když všechno je láska…
Prožila jsem tak pár týdnů ve vztahu dvou lidí, kteří si pro svoje životy vybrali cestu, diametrálně se lišící od té mojí. Cesta dvou jiných lidí.
Místy jsem cítila nutkání pustit se do stejného dobrodružství jako hrdinka – to abych se mohla věnovat jiným (svým oblíbenějším) činnostem než vaření, praní, žehlení, a úklidu a přitom měla doma jako ve škatulce, místy jsem cítila vzrušení v situacích, kdy do hry vstoupila nejrůznější erotická dráždění, ale v konečném důsledku jsem dospěla k poznání, že NECHCI.
Nechci zakusit totéž, nechci změnit svoji osobnost, nechci mít příležitost se jednou sama nad sebou (v lepším případě, pokud toho člověk ve víru S/M ještě schopen je) pozvracet. Nemyslím si, že všechno, co člověk dělá, je lidské, protože je toho schopen.
Četbou románu OTROK jsem se tak mohla podívat do zrcadla vlastní duše a vím, že v případné konfrontaci s tímto fenoménem – má-li někdy v mém životě ta chvíle také přijít – si budu vědět rady. Úsloví, že cesta do pekel je zlatými kachlemi dlážděná, víc než cokoli jiného vystihuje podstatu tohoto tématu.
Děkuji Sylvě Lauerové, že jsem směla vstoupit a žít paralelní život. Ta imaginární několikahodinová chvíle mi zcela stačila. Věrněji by to napsat nemohla. Přeji jí opravdu mnoho, přemnoho vděčných čtenářů. Patřím k nim.
Totiž! Být vášnivým čtenářem a přitom nepoznat alespoň jeden z dosud vydaných knižních titulů spisovatelky Sylvy Lauerové postrádá logiku. Přijatelnou omluvou může být snad jen fakt, že autorka žije po většinu dní v roce převážně v exotickém prostředí Seychelských ostrovů a do svého rodiště, Brna, zajíždí poněkud sporadicky, tudíž její publicita v naší zemi teprve narůstá. Navíc obě její knihy (HRAČKA či OTROK) vyšly v relativně krátkém čase posledních několika málo let.
Sylva Lauerová jako supernova zazářila na literárním nebi – náhle a natolik jasně, že svým světlem oslnila tajemný svět fantazie těch, kdo stáli ve správnou chvíli v blízkosti jejího zrodu. Přímočaré odhalení svého nitra až na samou dřeň nabídla těm, kdo by o tématech jí samotnou otevíraných zcela bez ostychu a se zjevnou samozřejmostí dokázali sotva přemýšlet, natož o nich hovořit.
Přitom jde o uchopení (potažmo pochopení) nejzákladnější lidské přirozenosti – sexuality. Nepoznat ji v šíři, jakou tělo i mysl člověka nabízejí, znamená nepoznat svoji vlastní podstatu. Není nezbytně nutné vždy na vlastní kůži prožít totéž, co hrdinky a hrdinové knih, bezesporu je však dobré tajemná zákoutí lidské psyché znát a s nimi konfrontovat naše vlastní hranice a mantinely. Protože od poznání sebe samých se odvíjí kvalita naší mezigalaktické pouti, naší vnitřní cesty. Žijeme v čase transformace člověka a Sylva Lauerová je při zvládání lekcí, jimiž procházíme, přinejmenším užitečným průvodcem. Ne zcela bez duchovní přípravy se pouští v naší společnosti do ožehavého tématu. Ta posvěcuje její záměr přivést čtenáře k upřímnému uvědomění si sebe sama. Nesuďme. Její dílo přijměme, anebo se mu obloukem vyhněme – obojí je správně. Je čas bdění, čas probuzení, čas osvícení. 
Prozaická prvotina Sylvy Lauerové, HRAČKA, je ve své kategorii příjemné, osvěžující, svým způsobem i motivační čtení z atraktivního prostředí exotické přírody.
Naopak román OTROK zavádí do prostředí neprobádaného především díky svému tématu. Mistrné zpracování hraničních sexuálních zkušeností, o kterých se převážné většině z nás ani nezdá, přináší prožitek opravdu nevšední. Troufám si tvrdit, že si zde navíc skutečně přijdou na své mnozí literární gurmáni.
Pro mě osobně jsou chvíle strávené čtením obou románů především zodpovězením mnoha otázek, nastřádaných v běhu let. Věřím, že v to nezůstávám sama.